Hello darling!
O víkendu jsme si skočily nakafe. Do Londýna. Very najs bjůtyfl!
Jelikož to nebyla první (a určitě ne poslední) návštěva města s největším počtem nezadaných mužů do třiceti, mohly jsme si dovolit objevovat kávová zákoutí namísto Toweru, Buckinghamu a Westminster Abbey. Tam už jsme všude byly, to už všechno známe. Takže jsme to pojaly v podstatě hlavně jako „na kafíčko do Londýna“. A bylo to boží! Dopředu jsem vytipovala nějaké podniky doporučené samotným The London Coffee Guidem, zaznačila je do mapy a hurá na ně. Čirou náhodou byly všechny nějak poblíž Tavistock Place, kde jsme přebývaly. A když poblíž nebyly, došly jsme si pro ně. Nachodily jsme toho fakt hodně. Heslo víkendu bylo „act local“. (Kromě dalších, o kterých bych radši nepsala. Co se stalo v Londýně, zůstane v Londýně. Říká se to tak, ne?)
Čirou náhodou číslo dvě byla v sobotu v Londýně i ségra. Takže jsme se hned po příletu šťastně shledaly na veřejných záchodcích. Teda bývalých veřejných záchodcích. A započaly tak naši cestu za vůní a hlavně chutí londýnské kávy. Ty bývalé veřejné záchodky jsou dneska docela profláknutý meetingpoint. A btw už to nejsou veřejné záchodky, ale Attendant. A mají dobré flat white. A obsluhu. Ale taky je tam k potkání dost Čechů. A nejzajímavější je asi to prostředí. Jestli tam půjdu znova nevím, ale určitě jsem ráda, že jsem to viděla. (Nejenom proto, že je to profláklý podnik, o kterém se píše, takže se můžu tvářit jako „jo, to je na Foley Street ve Westminstru, to znám! Tys tam nebyl? No teda…“)
V neděli náš den začal ve španělském stylu. Výborná snídaně v Moreish Café Deli. Na Londýně je nejlepší (kromě dalších 73 důvodů, ale o tom ti napíšu jindy), že dobrá káva je standard. Prostě se ti nestane, že bys dostal břečku, která po kávě nevoní, natož nechutná. (Pokud teda nezabloudíš do nějakého nejmenovaného řetězce.) V Moreish káva dobrá. Snídaně dobrá. Měla jsem „sour cherry sourdough bread toasted and served with freshly churned moreish made butter“. V praxi to znamená čerstvý křupavý chleba zapečený z třešněma a podávaný s domácím pravým máslem. Pecka! Obsluha dobrá. Interiér stylový. Prostě super start dne.
Naše kroky poté mířily do Camden (aka Kam dem?) townu a odpoledne do Covent Garden. Prostě neděle na trhu. Zatoulaly jsme se „až na“ (nevím, čím to, ale všechno mi přišlo nějak blízko) Chancery Lane (super název), kde je jedna z poboček Department of Coffee and Social Affairs. To jsme prostě musely vidět! Všechno, co má v názvu social nás táhne jak vosy med. Jenže! V neděli zavřeno… Naštěstí hned na Fleet Street u Královského soudního dvora, kde jsou souzeny především celebrity (ale žádnou jsme nepotkaly, v neděli má asi spravedlnost volno), je mini Fleet Street Press. Press jako tisk. Na Fleet Street totiž měla v minulosti centra skoro všechna londýnská periodika, týdeníky, měsíčníky. Dokonce tady vznikl i slavný The Times! V Pressu jsem si dala short blacka z Kolumbie a k němu neodolatelný pecan pie s čokoládou. Mňam. Mňam. Mňam. Obsluha jak jinak než na jedničku. Akorát vevnitř by to mohlo byt trošku ucelenější. Každá židle jiná ves. Škoda. Velká škoda, protože to kafe psalo!
V pondělí už na mě padala trošku depka, protože se tahle pohádka o kávovém hrníčku chýlila ke konci. Ale kofeinové zážitky mě natolik nadchly, že jsem nakonec brečela štěstím. Hned ráno jsme se vydaly do The Espresso Room. Nejlepší kafe ever! Jako fakt. Přísahám. Je to jenom taková malá místnůstka, do které se vleze sotva pressovar. Měla jsem guest coffee, což znamenalo směs Nikaraguy, Panamy a Kolumbie od Dark Woods Coffee. L.A.H.O.D.A. Prostě lahoda. A to i přesto, že jsme seděly venku. V únoru. Dvakrát teplo nebylo, i když slunce svítilo. V ten moment mi to ale bylo jedno a připadala jsem si jako v ráji.
Obohacena o tento nadpozemský zážitek jsem se na oblaku slasti nechala unášet ulicemi Londýna. Přes Chelsea, kde jsme se pokochaly pop artovskou výstavou v Saatchi Gallerii, jsme to otočily zpátky do centra do národní galerie. Z ničeho nic jsem si vzpomněla, že jsme chtěly (rozuměj já jsem chtěla) navštívit pražírnu na Neal´s Yardu. Tak jsme ji našly. Jmenuje se Monmouth Coffee. A bylo tam tolik lidí, že jsem je ani nemohla spočítat. A to já většinou můžu. Protože to tak prostě dělám. OCD porucha je CDO porucha… Takže jsme se tam nedostaly. Ale potvrdilo se, že dobrý podnik poznáš tak, že je tam plno. Teda asi je dobrý. Říkali. Aspoň mám záminku přijet znova (teda ne že bych nějakou potřebovala).
Trošku smutná a hodně zklamaná jsem se nechala vést spletitým labyrintem velkoměsta až jsme uviděly světlo na konci tunelu. V Covent Garden na Row Street je New Row Coffee. Malinká svatyně všech závisláku na kofeinu.
Podle London Coffee Guideu tady mají nejlepší flat white v okolí. A bylo fakt lahodné. Moc. Velice. Ach.
Podle mě mají nejlepšího baristu z celého city. Daryl. Ach Daryl. … No to bychom měli.
A tím končí tento příběh.
Líbilo se ti to? Mně ohromně. A to mi stačí. Promiň. Byla jsem nadšená. Nabilo mě to energií jak týden na lyžích. Vyšlo nám uplně všechno. Kromě Monmouthu. A kromě spolubydlících, ale o tom zas jindy.
Každopádně mě to přivedlo na nápad ti psát pravidelně. Ne že bych začala pravidelně létat na víkend do Londýna. Ale v Brně máme taky řadu (dlouhou řadu) podniků, které stojí za zmínku. Nejsem sice žádná expertka na kávu (kromě té samozvané) a nemám ani baristiský kurz (zatím), ale káva mě baví. Což už ti asi došlo.
Co na to říkáš? No vlastně si říkej co chceš. Dopisy mě taky baví. A dneska už na ně všichni kašlou. Tak já na ně nekašlu a budu ti psát. Třeba tě to začne taky bavit. Tak se měj zatím fajn a lovely a těš se.
Já se těším!
Jo a do Londýna nakafe? Yes, please!
Měj se tvoje
